Mnozí se mu vysmívají, v reálu je ale velice efektivní. Řeč je o „kliktivismu“, neboli online aktivismu. Je využíván napříč politickým spektrem, třebaže se způsob jeho používání pravicí dosti liší od levice.
- Podrobnosti
- Tereza Hermochová
Pro některé je to ta nejlínější forma vyjádření souhlasu či nesouhlasu. Místo aby si člověk vyrobil transparent a vydal se na protest do ulic, klikne na lajk, retweetne nebo si k profilovce přidá vhodný rámeček. Jiným slovem se kliktivismu v angličtině říká „slacktivism“(od slova slack = flákat se). Internetový slovník anglického slangu Urban Dictionary jej definuje jako „sebeklamná představa, že lajkováním, sdílením nebo retweetování někomu pomáhám“.
Existují ale důkazy toho, že kliktivismus zas tak neužitečný není. Právě naopak. A je dokonce využíván politickými subjekty k šíření myšlenek. Přesto však nemá dobrou reputaci.
Výzkumník Deen Freelon a jeho kolegové z University of North Carolina o tomto fenoménu publikovali novou studii. Dle nich mnoho kritiků předpokládá, že online aktivismus nenese výsledky a že nahrazuje offline aktivismus. Nic z toho ale prý není pravdou.
Důkazy totiž naznačují, že kliktivismus ve skutečnosti může pomoci šířit málo známé, nemainstreamové myšlenky. A třebaže jeden tweet ničemu nepomůže, tisíce už ano.
Nejen ve Spojených státech skupiny jako Occupy Wall Street, Black Lives Matter, #MeToo, ultra pravicové protiimigrační skupiny a hnutí za práva mužů využili cest online aktivismu. Studie také naznačuje, že lidé, kteří se silně zapojují do politických věcí online, dělají to samé i v offline světě. Sdílení na sítích má úzkou souvislost s chozením na politické meetingy a přispívání na kampaně.
Pravicoví a levicoví aktivisté ale ke kliktivismu, alespoň ve Spojených státech, přistupují odlišně. Zatímco levicově orientovaní lidé tíhnou spíše k používaní hashtagů, pravicoví aktivisté volí nenápadnější formy propagace. Říká se jí „trading up the chain“ a jde o marketingovou či propagandistickou taktiku, kdy její tvůrce publikuje zprávu v méně kredibilním médiu za účelem jejího sdílení a retweetování. Po nějakém čase roste šance, že se dostane i k širší veřejnosti či do věrohodnějšího média.
Podobným stylem se ostatně šíří i klasické dezinformace. Lživá informace se nejdřív šíří v soukromých kanálech třeba na WhatsAppu, pak se přesune do větších fór na Reddditu či Youtube, pak putuje na Twitter či Facebook, kde si jí už všimnou senzacechtiví novináři a dostane se tak k milionům lidí.
Třebaže se mainstreamová média snaží lživé zprávy veřejně odhalovat, jejich účel je přesto splněn. I prohlášení za lživé je pro ně lepší než žádá publicita. Čím více lidí bude zprávu vyhledávat, tím lépe se bude šířit.
Někteří aktivisté schovávají vlastní myšlenky uvnitř virálního obsahu, kde je souvislost těžko odhalitelná. Během první vlny covidové pandemie se internetem například šířily fotky zvířat, jež se údajně navracejí do míst, odkud byly s příchodem lidí a hlavně turistů vystrnaděny. Konkrétně se měli vracet delfíni do Benátek a ovce do Prestonu.
Obrázků se chytla skupina ultrapravicově orientovaných aktivistů zvaných ekofašisté, kteří vyznávají bílý supremacismus a proenvironmentální ideologii a pomohla si tak k snadnějšímu šíření svých myšlenek.
Tehdy šlo o taktiku, kterou tato skupina použila již dříve. Ve svých postech na sítích ekofaštisté často používají „laskavé“ emoji, jako je obrázek borovice, Země či hory spolu s tajným ultrapravicovým symbolem severských run. Tímto způsobem se zpráv mohou chytit i umírněnější eko-aktivisté a nevědomky je šířit dál. Podle emoji také ekofašisté poznají jeden druhého, aniž by to o sobě museli otevřeně říci.
Odsuzovat kliktivismus jako línou formu aktivismu je jednoduché, ale mylné. Jeho síla totiž spočívá právě v jeho nenápadnosti.
Nemáte oprávnění vkládat komentáře