Vyprodukovat, využít, vyhodit – tak ve zkratce funguje takzvaná lineární ekonomika. Má to drive a poskytuje to iluzi uspokojení každé potřeby v době jejího vzniku nebo dokonce ještě dříve. Jenomže za jakou cenu? Zdroje jsou omezené a je tedy třeba s nimi nakládat efektivněji.
- Podrobnosti
- Hana Průšová
Britská společnost Biohm vyvíjí nové stavební materiály, jejichž základem je mycelium – podhoubí. Zvláštní, že? Mně se ve chvíli, kdy jsem se s touto informací poprvé setkala, automaticky vybavily obří houby z románu Julese Vernea Cesta do středu Země.
Mycelium nejenže hravě strčí do kapsy petrochemické a plastové stavební materiály z pohledu tepelné a zvukové izolace, ale je také jako přírodní materiál bezpečnější a zdravější – neobsahuje syntetické složky, které jsou při požáru jednak zdrojem toxického kouře a mimoto také umožňují velmi rychlé šíření ohně.
V jednom ze svých projektů vyhodnocoval Biohm využitelnost specifických druhů hub při výrobě izolačních panelů na biologickém základu. Jeden ze zkoumaných vzorků však výrazně nad ostatními vyčníval – houby se totiž doslova a do písmene prokousaly skrz plastový uzávěr ven z nádoby, ve které byly uloženy. Výzkum tím nabral zcela jiný směr: protože se, byť náhodou, zjistilo, že jeden konkrétní druh houby se živí plastem, který rozkládá a využívá pro vlastní růst, Biohm teď zkoumá možnosti jeho využití v likvidaci plastových odpadů.
Není žádným tajemstvím, že lidstvo plasty extrémně nadužívá a zároveň je nedokáže efektivně recyklovat. Cílem EU je recyklace 50 % vyprodukovaných plastových obalů do roku 2025. Některé typy plastů, jako například polyethylentereftalát (ano, hádáte správně, jeho zkratka je PET a jsou z něj vyrobeny všechny plastové obaly na nápoje) však tradičními metodami recyklovat nejdou. Biohm testuje „svou houbu“ právě na polyethylentereftalátu a polyuretanu. Samantha Jenkins svůj výzkum přiblížila i laikům takto: „Vložíte plast, houba ho stráví, množí se a živí se dalším plastem“. Působivé, překvapivé, nabité potenciálem pro zpracování odpadů.
A také inspirující: odbourávání plastů biologickou cestou zkoumají i další týmy. Vědci z Univerzity v Edinburku zkoumají využití bakterií E.coli k transformaci kyseliny tereftalové (molekula odvozená od polyethylentereftalátu) na vanilin (!), na Helmholtzově centru pro environmentální výzkum v Lipsku zase používají bakterie, nalezené na místní skládce, k rozkladu polyuretanu. Bakterie s názvem Pseudomonas sp. TDA1 k tomu využívá enzymy. Profesor Ramani Narayan z Michiganské státní univerzity však brzdí přílišný optimismus, na který podle něj ještě nenastal čas: „Enzymatický nebo mikrobiální rozklad polyethylentereftalátu na jeho základní stavební kameny je jistě velmi zajímavý proces a zaslouží si naši pozornost. Nicméně tato technologie si své místo na slunci musí vybojovat pádnými argumenty, hovořícími proti osvědčeným komerčním technologiím“.
Ve výzkumu pravděpodobně nejdále postoupila francouzská společnost Carbios – ta nedávno přišla s oznámením, že světlo světa spatřily první PET lahve, vyrobené výhradně z enzymaticky recyklovaných plastů. Ty mají oproti jiným metodám tu výhodu, že si poradí i s barevnými PET lahvemi. Ředitel společnosti Martin Stephan neskrýval nadšení: „Při použití tradičních metod je nutno k produkci suroviny, vhodné pro výrobu transparentních lahví, použít transparentní materiál. Naše technologie umožňuje zpracovat jakýkoliv PET plastový odpad na jakýkoliv nový produkt“.
Stinnou stránkou jinak ve všech ohledech slibné technologie je cena recyklovaných PET lahví, která je oproti těm běžně vyráběným zhruba dvojnásobná - jejich enzymatická recyklace totiž vyžaduje předběžnou úpravu. Martin Stephan však otázku enzymatické recyklace plastů realisticky uzavírá: „Ekonomicky ani environmentálně prozatím nedává smysl. Vyvinuli jsme přijatelné technologie pro dva typy polyesterů, což představuje zhruba 20 % světové roční produkce plastů. Stále je před námi spousta práce“.
Nemáte oprávnění vkládat komentáře